sk-Je zvíře jen věc, nebo jídlo?

10.02.2023

Před šesti lety jsem naší Klárce koupila za třicet korun morčátko Kiky. Byla krásná, pruhovaná jako podkolenka. Chlap jich měl plné plastové krabice, umíraly po houfech. Vybral jich několik a hodil je do kbelíku se slovy, že už to nerozchodí. Pěstoval je na krmení dravců. Při mém odchodu se mě ještě zeptal, jestli chci zaříznout husu. Měla jsem chuť ho akorát tak nakopnout do holeně.

Chápu, že zvířata jsou pro mnohé jen jídlo. Ovšem, nedochází jim, že by jim za života měli dopřát důstojné a solidní životní podmínky. 

A tak jsem si domů donesla ten uzlíček. Vystresovaná, vyhublá, sama ještě mládě, za tři týdny porodila dcerušku Adélku. Bylo to krásné vidět ty dvě pohromadě! Tu láskyplnou souhru maminky a dcery. V té době Kiky hodně onemocněla a známý se divil, jak jsem mohla dát tisícovku za její léčbu. Prý by ji raději hodil do popelnice. Už není můj známý. Měla vysoké horečky a velký zánět kolem oka. Píchala jsem jí deset dnů injekce s pocitem, že ji musím  pro Adélku zachránit. Povedlo se. Malá bílá kulička rostla jako z vody a obě se radovaly ze společného života dlouhých pět let. Loni začala Kiky chřadnout, hodně zhubla a svou dcerušku opustila. Nepomohla ani léčba, různé doplňky v jídelníčku. Po jejím nedobrém startu  beztak žila krásný a dlouhý život.  Adélce jsem pořídila náhradní maminku, stejně barevnou, jen kudrnatou rozetku. Po několika týdnech si na sebe zvykly a měla jsem dobrý pocit, že Adélka netrpí samotou. V Holandsku je dokonce zakázáno morčátka držet  o jednom jedinci. 

Adélka měla v létě nehodu. Dospělé dceři jsem hlídala tři morčátka. Nejmladší Klárka jim zapomněla dát do letního výběhu druhý domeček. Všech pět morčat se do jednoho nevešlo, a tak se celou noc strkala o pozice. Některé z nich jí ošklivě prokousnulo kůži za ouškem. Rána dost krvácela, ale podala jsem jí ATB, aby nedostala infekci. Ošetřila jsem ji, vykoupala a za pár dnů byla zase v pořádku. Měla jsem z toho velkou radost.

Jenže od té doby po prožitém stresu malá začala hubnout, přestože krásně jedla i pila. Bylo mi jasné, že zřejmě trpí ledvinovou nedostatečností. Dráhu ledvin ovlivňuje i u nás lidí především stres.

Dnes jsem jim šla opět posunout výběh, aby si ještě do sytosti užily čerstvé trávy. Spoustu sena, které jsem v létě nasekala a nasušila, jim jistě přijde vhod. Pomyslela jsem si, když jsem zvedla jejich domeček. Adélku jsem našla přitisknutou ke Kiky smutnou, pasivní a chtěla vzít do náruče. Od narození byla velký mazel a ráda mi láskyplně olizovala tváře. Okamžitě jsem pochopila, že přišel její čas. Nemělo smysl ji stresovat marnou léčbou. Jediné, co chtěla, bylo to, abych ji přitiskla na prsa a dopřála jí klidu, než odejde. Přála jsem si, aby netrpěla. Dívala se mi svými růžovými korálky do očí a cítila jsem z ní velký vděk. Přišel se s ní rozloučit i náš kocourek Čiko. On přesně věděl, že odchází a projevil tolik soucitu. Viděl, jak mi tečou slzy a poslední minuty seděl a sdílel náš bol.

Dnes Adélka vydechla naposledy. Dožila se krásných šesti let. Nedokážu rozlišit míru zármutku, zda nás opustí kočka, pes, králík, morče. Je to milovaná bytost, která si naši lásku a péči zcela jistě zasloužila. Nedokážu ani pochopit, jak může někdo svázat dospělého kocoura drátem, vhodit do pytle a pohodit na frekventovanou silnici. Nechápu spoustu jiné krutosti, které se lidé dopouštějí vůči sobě i bezbranným tvorům. Nedokážu pochopit, kde se v lidech bere tolik citové otupělosti a agrese.

Možná mě někteří můžete mít za bláznivou ženskou, která oplakává pitomého hlodavce... Ale jedno vím jistě. My všichni, každý z nás budeme jednou umírat. A budeme vděčni za vlídné slovo, vřelou náruč a pohlazení. Na umírání i zrození je totiž vždy každý sám. Přestože je obklopen profesionály a svými blízkými.

Ten, který ublížil v životě záměrně komukoli, jakékoli živé bytosti, dočká se svého pokání. 

S takovými není třeba slitování.

Spi sladce, drahá Adélko.