Doteky života a smrti

Bývají dny, kdy člověka absolutně ochromí, taky ohromí a nekonečně fascinují zákonitosti života a smrti. Potkáváme lidi, kteří jen tak projdou naším životem a nezanechají v něm žádnou stopu. Potkáváme taky lidi, kteří nás na první pohled hned neosloví, ale potom zjistíte, že jsou nekonečným obohacením vašeho života.

Dnes jsem obohacena, překvapena, šokovaná a plná neskutečné osobnosti. Svědkem doteků života a smrti. Potkala jsem ji. Její jméno není podstatné. Je důležité, že je, přišla za mnou s původně banálním a velmi milým pozváním na autorské čtení. Říkejme jí třeba Petra.

Okatá světlovláska s culíkem staženým na temeni se kterou jsem se letmo potkala při jakési společenské události. Od pohledu typ precizní mentorky, poctivého člověka, možná s lehce pedantskými sklony. Typ ženy, která bude stále působit dojmem mladé dívky. Přesto o téměř generaci mladší než já. Stavila se u nás doma, usadila se v mojí Knižní kočičí kavárničce a začaly jsme probírat náš společný zájem. Čtení dětem.

Termostat topení v maličké místnosti ne a ne sepnout. Usrkávala z horkého čaje, byla milá a já jsem si uvědomila, jak moc mi je blízká a ráda ji vidím. Vlastně potřetí v životě. „Byla jsem u lékaře, víš... chodím k psychologovi,“ odbočila na chvíli od našeho tématu. Když bylo vše domluveno a shoda spokojenosti oboustranná s omluvou jsem se zeptala, co ji trápí. Zvolna polkla nabízenou sladkou datli a opatrně začala vyprávět. Její příběh byl srdceryvný a okamžitě mi vehnal slzy do očí. Po patnáctiletém vztahu čekali s jejím milovaným mužem miminko. Oba nesmírně šťastní za vymodleného synka, kousek od nás nově postavený dům. Chlapeček se narodil krásný, tříkilový, donošený podle stanoveného termínu. Jen osud z nepochopitelných důvodů zasáhl. Malý při porodu zemřel a nikdo netušil PROČ.

Slzy až dosud zadržované, se vedraly do jejích i mých očí a já jsem se cítila úplně ztracená. Tak moc být na dně z tak hrozné zprávy, nečekané a zdrcující, pro mě bylo naprosto nečekané. Pokusit se alespoň sdílet tu obrovskou bolest bylo mým jediným přáním. Omluvila jsem se za nevhodný dotaz. Nezlobila se. Vždyť něco tak bolestného bych nečekala ani v nejhorších snech.

Strohá lékařská zpráva z pitevního protokolu přišla po půl roce. Zněla „úmrtí na následky covidu“. Tento případ je precedentní. Nikdo z dotázaných lékařů nic podobného nezažil. Ona sama ani její muž tu nemoc neměli nebo o ní nevěděli. Virus pronikl do jejího těla a napadl placentu a ještě nenarozené dítě.

Nečekala jsem tolik důvěry, otevřenost a dotek smrti něčeho tak křehkého jako je dítě. Vyprávěla dál a já jsem se bála jejích dalších slov. Maminka jí a bratra opustila, když  bylo Petře třináct a jemu osm. Toužila po skvostné kariéře za velkou louží  a nějak zapomněla, že tady má své dvě děti. Petra by jí i přes to vše odpustila, jen kdyby byla tady u ní. Rodina ji zavrhla, jediná ona s ní je schopna na tu dálku komunikovat. Aby té bolesti naložené na bedra tak mladé ženy nebylo dost, jejímu bratrovi zemřela žena. Zůstal sám na výchovu dvouměsíčního dítěte.

Byla zbytečná slova útěchy, jen jsem jí řekla, že mi také není lehko. Mám tři vnoučátka a jejich maminky na mně stále hledaly jen chyby a obě mě opustily. Nějak si neuvědomují kolik kop plenek jsem za jejich dětství vyžehlila, jak jsem dbala na to, aby dobře jedly a byly zdravé a slušně vychované... Naštěstí mám dcery čtyři a není mou povinností milovat někoho, kdo o mou lásku nestojí a říká svým dětem: „To je  zlá babička, jdeme domů za tou hodnou“.

Vím, nejsem ideální jako nikdo z nás. Být ale stále pod drobnohledem, cítit něčí nevraživost, pořád čelit nesmyslným obviněním... to už mě za ty roky zmáhá. Marně hledám odpověď na otázku: „Mami, proč jsi taková, jaká jsi?“ Hledat ji nemá smysl. Prostě-jsem. 

„Neváží si toho, že mají maminku,“ reagovala na moje vyprávění účastně. Potom nervózně poposedla na křesílku: „Já se teď vracím zrovna od lékaře, víš?“ Aha, pomyslela jsem si, zase psycholog, který se marně snaží zacelit rozervanou duši.

„Víš, Šárečko, já jsem totiž zase těhotná,“ oslovila mě tak, jako kdysi nebožka moje maminka. „Já totiž vůbec nevím, jestli to ještě zvládnu.“ 

„O tom vůbec nepochybuj!“ málem jsem vykřikla. „Mám doma spoustu věciček a výbavu pro holčičku, o které moje dcery nestály. Bolest v srdci ti určitě zacelí další tvoreček, který se hlásí na svět a bude tě hřát pod srdíčkem. Tak to je taky s pejskem, kočičkou, prostě miláčkem, který tě opustí... Můžeš kdykoli přijít a já ti se vším ráda pomůžu.“

V tu chvíli vzala telefon. Volal jí jistě netrpělivý manžel, který čekal na výsledky lékařského vyšetření. Ona se zastavila ještě dříve než doma u mě. Neskutečné. Prý jen proto, že mi slíbila návštěvu a netušila, že se naše povídání tak protáhne. „ANO,“ řekla mu, „miláčku, je to tak, jsem těhotná.“ Na druhé straně bylo ticho. Její muž plakal...

„Honem, musíš domů, utíkej mu to znovu zopakovat!“ řekla jsem jí a honem ji postrčila k odchodu.

Když stála obutá a oblečená u dveří, otočila se a pevně mě objala: „Ano, mamko. Já mu to utíkám potvrdit. Jo... a tvoje srdce není knížka, pamatuj na to a neotevírej ho každému.“ 

Ještě na chodníčku před domem se znovu otočila a zavolala: „Neboj, já se zase brzy stavím!“

Staví se. A já budu ráda. Ona si mojí lásky bude jistě vážit. A pod ta moje široká křídla se k těm dvěma dcerkám, které mě milují a jsou stále se mnou, zcela jistě jedna zatoulaná vejde.

A tak nás opouští ti, které milujeme a ti noví, kteří o naši lásku stojí, nás nacházejí.