Proč jsem vlastně na Facebooku?

I v této psychedelické době jezdívám mezi lidi číst ze svých knížek. Mezi tu hrstku lidí, kteří ještě neztratili víru, že svět bude ještě  někdy v pořádku. Na Facebooku pobývám už možná víc než deset let. Proč to vše dělám? 

Občas nad tím sama přemýšlím. Spojuje mě to s lidmi a mými čtenáři. A dobré lidi mám prostě ráda. Tuhle jsem byla číst čtenářům v Praze před jednou z tamních knihoven. Zase přišla hrstka lidí, kteří se neomezují jen na to, že v respirátoru rychle proběhnou mezi regály, chňapnou své čtivo a rychle zmizí v anonymitě velkoměsta. Tyto lidi nejde virtuálně zneškodnit tak jako na Facebooku, pokud vás naštvou. Člověk se jim s láskou a rád věnuje. Přišel jeden pán, který se usadil do zadní řady a založil si ruce na prsou. V jedné z nich měl klíče a krabičku cigaret. Už z psychologického hlediska je to jasný signál.  Zmocní-li se člověka nervózní, negativní nebo obranné pocity, pevně založí ruce na hrudi. Je to silný signál svědčící o tom, že se cítí ohrožen.

Ten pán chvíli přihlížel velmi milé komunikaci, která vznikla mezi mnou a publikem. Potom slušně požádal o dotaz a pak ho poměrně složitě a zmatečně položil. Řekl něco v tom smyslu, že by rád věděl, proč vlastně píšu knížky a nevěnuji se rodině, která mě určitě hodně potřebuje. Dotazu nikdo moc nerozuměl a proto ho jedna čtenářka vyzvala k jeho zopakování. Konečně jsme pochopili, na co se vlastně ptá. Odpověděla jsem mu s úsměvem, že se mýlí. Protože moje psaní přináší například největší radost mému manželovi. Zpytavě se na mě podíval. Ano, můj manžel se raduje, protože... kdo píše, nemluví. Všichni se rozesmáli. Jen ten člověk se zvedl, prohlásil, že přesně tohle čekal. Sebral se a uprostřed čtení odešel. Asi by se hodně divil, kdybych se ho zeptala, proč kouří, když ví, že může dostat rakovinu :-)

Stejně tak na Facebooku. Mám kolem sebe víc jak osm tisíc lidí. Je jedno, z jakého důvodu mě doprovází životem. Někteří donáší, pro některé jsem možná zdrojem pomluv. Valná většina se ke mně ale chová velmi hezky. Vážím si toho a věřím, že to je vzájemné. Tuhle mi jeden člověk, kterého znám delší dobu virtuálně, vyčetl přebývající čárku v souvětí. Pocitově jsem ji usadila před spojku. Neobtěžoval se ani s pozdravem. Natož aby mě přátelsky upozornil mezi čtyřma očima. Když jsem mu to v dobré víře napsala, naprosto nepřiměřeně reagoval. Prý jsem od jisté doby povýšená a brouk Pytlík. Také bych mu prý měla vděčně líbat paty, za to že mě vůbec na chybu upozornil. Další invektivy nehodlám ani uvádět, nechci si zbytečně krátit život opakováním vychytralých žvástů.

Jen se zamýšlím nad tím, co podobné typy lidí vede k jejich jednání. Mnohdy to bývá závist. Také frustrace. Takoví lidé jsou z valné většiny nešťastní, bez rodiny, přátel. Nebo jejich rodina a blízcí za nic nestojí. Nebo za nic nestojí oni sami. Zdravý, šťastný a spokojený člověk sám se sebou necítí potřebu se podobně chovat.

Vydávám své knížky sama na své náklady. Nejsem nikomu a ničím povinná. Píšu je s láskou a v souladu s logem mého nakladatelství, které jsem založila i v této složité době. Nadřazenost a povýšené chování mi vždy bylo a bude cizí. Jsem k lidem laskavá, přestože mnozí si to ani nezaslouží. Lidské oko totiž mnohdy lépe zachytí cizí překlep než ten vlastní. Proto si poctivě platím korektorku. Soustředím se hlavně na stylistiku a typografii, aby neměla moc práce a těšila se na každou moji knížku. Mám kolem sebe tým lidí, kterým naše vzájemná spolupráce přináší radost. Věřím, že ano. Jinak by moje knížky nemohly plnit své poslání.

Lidi, kteří čtou moje řádky mi jsou blízcí a čtou srdcem. Proto je pro ně podstatnější obsah toho, co jim sděluji. Více než vychytralé a povýšené vypichování mých překlepů. Ať hodí kamenem ten, který zná naprosto dokonale mateřský jazyk a gramatiku. Jde tady především o styl, kterým kritizujeme. Tady platí stejně jako jinde ono okřídlené CHVAL PŘÍTELE VEŘEJNĚ, KÁREJ HO MEZI ČTYŘMA OČIMA. 

Já nemám potřebu, aby mé psaní nebo mou osobu někdo přehnaně adoroval. Pokud někomu nesedím, ať mě raději ignoruje. Jenže to dost lidí nedokáže. Takovým je úspěšný a spokojený člověk většinou trnem v oku...

Pro takové rozhodně na Facebooku nejsem. A oni to ví. Možná proto je tak popuzuji.